Jak jsem se měl v bříšku I.

Měl jsem se dobře, to nemohu říct. Ticho, teplo, jídlo a pití, kdy si vzpomenu... Musím říct, že to nebyl špatný život, rozhodně jsem si nemohl na nic stěžovat. No řekněte, není to pohoda?

Zato mamka, ta si stěžovala v jednom kuse. Nejdřív že prý ji bolely prsa. Pak ji zase bolely záda. No co si jeden člověk všecko nenavymýšlí? Ještě, že jí nebylo zle a nemusel jsem snášet nějaké vlnobití, to by mi fakt kazilo den.

Někdy před půlkou mého prenatálního pobytu měla ale mamka moc špatnou náladu. Vyšly špatně nějaké testy z krve a musela čekat 14 dní na genetický ultrazvuk do Zlína. Byla z toho pěkně zdeplá, prý měla strach, že budu mít rozštěp páteře nebo co. Já a páteř na dvě půlky? Taková drzost. Nechápu, že si někdo mohl dovolit šířit takové fámy. Schválně se podívejte na fotku, co mi dělali v den odběrů - takto vypadá člověk s rozštěpem páteře? To si tedy nemyslím!!!

Vyšetření ve zlínském Prediku bylo naplánováno na 1.12.2008 a vyšetřoval nás MUDr. Petr Polák. Mamka byla dost ráda, že ji hned z kraje uklidnil, vyptal se na vývojové vady v rodině, mrkl na ten pomlouvačský cár papíru a prohlásil, že jsem určitě OK. No ještě aby ne. Stejně mě pro jistotu celého důkladně prohlédl a dovolil si nahlédnout i do mých intimních partiích. Naši byli totiž děsně zvědaví, co jsem zač. Jejich zvědavost tedy pan doktor ukojil slovy "Je to chlapec." Což byl pro naše trochu problém, protože to znamenalo, že pro mě nemají jméno. Kdybych byl holka, mohl jsem být klidně i čtyřčetem, ovšem na poli chlapeckých jmen z nějakého důvodu tápali. Nakonec byl ale taťka rád, protože prohlásil, že ON bude mít syna, na rozdíl od jiných příbuzných či kolegů, kteří mají doma 2, někteří dokonce i 3 dcery. A takto jsem v den vyšetření vypadal. Naši chtěli i 3D barevnou fotku, ale tolik radosti v jednom dni jim není třeba. Pěkně jsem si zakryl rukou obličej - taky nemusí mít všechno, co vidí.

Ovšem ti když si něco zamanou, tak s nima není k vydržení. Hnedka nás objednali na speciální 3D ultrazvuk, jehož cílem bylo pouhé kochání se mojí osobou. No když to berou takhle, tak se jim možná ukážu v celé kráse, ještě uvidím. 

O den později jsem absolvoval výlet na koncert Alice Coopera do Brna. Cesta tam měla jeden zoubek na kráse a to panelovou dálnici před Brnem. Mamka měla už pomalu strach, že mi bude muset koupit taky lístek - drncalo to, že jsem málem vypadl ven. Ale musím říct, že koncert byl fajn, hezky se u toho podřimovalo. Na začátku teda byla nějaká šílená předkapela s hlasitýma bicíma. Na to jsem trochu zapařil a pak si řekl, že při Alicovi hodím trochu šlofíka, ať jsem fit na zpáteční cestu - co kdybych přece jenom musel vystupovat, že jo... Zpáteční cesta byla ale v pohodě, mamka zadřímla, zastavili jsme se v Mekáči a strýc Saly se rozhodl dovézt tetě Lence jako suvenýr milkshake. Chvilku vymýšleli, jak zařídit, aby se po cestě neroztopil a pak někdo (no, byla to mamka, ale Salík i taťka si myslí, že to byl jejich nápad) vymyslel, že shake připevní na zadní nárazník auta. Nebudu vás napínat, moje mamka má výborné nápady, takže s taťkovou sadou lepicích pásek a jejich společnou šikovností se jim podařilo nápoj přepravit až ke šťastné spotřebitelce. No řekněte, jestli to nepřipevnili božsky.

 

Jak se o mně naši dozvěděli

Tak tuto část mého života znám pouze z vyprávění. Mamka měla takové ambice, že prý mi bude jako vést deník a psát si všecky možné zajímavé věci z mého života v bříšku i mimo ně. Moc se jí to nepovedlo, ale ze začátku se snažila, to zas nemůžu říct. Mělo to původně vyjít knižně, ale když je toho tak málo, tak prý to můžu vyvěsit aspoň tady. Taťka má ke kariéře spisovatele úspěšného bestselleru o mém životě prý stále čile nakročeno (což znamená, že tvrdí, že deníček, který mi začal psát, aby konkuroval tomu mamčinu jednou určitě dopíše), takže jeho pohled na celou věc se prozatím nedozvíme. Co si tedy poznačila mamka:

Deník naší Bubliny

Bublina je pracovní název našeho nenarozeného dítěte. Tuto přezdívku získalo po úplně prvním ultrazvuku, na kterém ani nic jiného, než bublina vidět nebylo. Jirka sice chvíli odporoval, že mu toto jméno připomíná černobílého psa z Rychlých šípů, ale po chvíli podlehl a přezdívka se mu začala líbit – nebo ji aspoň začal používat. Život naší Bubliny začal samozřejmě ještě o něco dříve, než je datován první příspěvek, ale vzhledem k tomu, že jsme o ní tehdy ještě nic nevěděli, můžu napsat pouze to, že se do této doby zúčastnila sjezdu Sázavy, rozbíjení starého hnojiště, spojeného s taháním kusů betonu a kopáním krumpáčem, festivalu Benátská noc na Malé skále a koncertu Iron Maiden k albům Somewhere in Time, Powerslave a Seventh Son of a Seventh Son, který se konal v pražském Edenu.

čtvrtek 14.8. 2008

Tak jsem si dnes udělala těhotenský test. Menstruace měla dorazit už 4.8., leč nestalo se tak. Sice se v neděli objevilo špinění a trvá až do dnešního dne, ale krvácením se nedá nazvat ani náhodou. S testem jsem zatím vyčkávala, po neblahé lednové zkušenosti, kdy jsem si bláhově myslela, že otěhotním hned první měsíc a v takřka infarktovém stavu jsem se asi dva dny po očekávaném termínu menstruace snažila roztřesenýma rukama udržet testovací papírek v nádobce s čerstvou ranní močí. Druhá čárka se samozřejmě neobjevila, ačkoli jsem byla pevně rozhodnutá vzít na test klidně i mikroskop, pokud to bude třeba. Podobná příhoda se mi stala ještě jednou (koneckonců jeden test jsem měla ještě z minula, tak proč to nezkusit, že jo…) – zpoždění bylo tehdy o něco delší, ruce se mi třásly míň, výsledek byl úplně stejný. Pod žádným možným úhlem, osvětlením, přiblížením, ani oddálením – ani ťuk, žádná druhá čárka. Tudíž jsem se zařekla, že takové věci rozhodně nemám zapotřebí a prostě budu čekat, jestli menstruace dorazí nebo ne. Nějaké testování v den vynechání nebo nedejbože týden před termínem, jako to praktikují některé mé souputnice z internetových diskuzních fór opravdu řešit nebudu.

Desátý den po vynechání, ruku v ruce s tím podivným špiněním, stavy únavy a faktem, že jsem se začala budit pravidelně ve třičtvrtě na pět ráno na malou, jsem se ale rozhodla, že do toho teda půjdu. Musím říct, že jsem si od toho nic moc neslibovala. Za sedm měsíců snažení jsem lehce otupěla a dospěla k názoru, že svět je strašlivě nespravedlivý, protože všude kolem samá těhotná (když jsem kdysi viděla dokonce dvě najednou, tak jsem to i obrečela), samá mimina, jenom já furt nic a snad se to stejně asi ani nikdy nepovede. Namočila jsem tedy test, odložila ho na stolek v koupelně a s flintou zahrabanou až na samém spodku hromady s žitem jsem začal uklízet obalový materiál. Když jsem na test po chvilce pohlédla, málem mi vypadly oči z důlků – byla tam. Nebyla to sice žádná dálnice, ale byla vidět a dokonce i bez mikroskopu, lupy nebo jiných zvětšovacích zařízení. Neuvěřitelné.

Neuvěřitelné to bylo až do té míry, že už kolem desáté hodiny jsem tomu nevěřila skoro vůbec a upřímně jsem litovala, že jsem si test nevzala s sebou do práce (čert vem nějakou hygienu) a nedívala se na něj aspoň každých pět minut. Přibližně v 10:10, kdy mi jedna čtenářka oznámila, že Kateřina Emmons získala na olympiádě druhou stříbrnou medaili a mě článek o jejím úspěchu dojal téměř k slzám, bylo rozhodnuto (ne, že bych jí to nepřála, ale nejsem zase nějaký obrovský sportovní fanda, střelby už vůbec ne a nebrečela jsem ani na vlastní svatbě – prostě nejsem ten správný dojímací typ). Koupím si ještě jeden test, který si udělám hned po obědě. Internetové souputnice psaly, že by se před odpoledním testováním nemělo chodit moc na WC – asi prý by se to HCG (hormon, který tělo produkuje při těhotenství) nějak naředilo nebo co… Takže jsem ve zkratce řečeno skoro tři hodiny trpěla a byla odměněna – dalším pozitivním testem. Čárka stále nic moc, ale byla už trošku silnější než ráno.

Zvažovala jsem, jak s touto novou informací naložím. Jako první se to samozřejmě musí dozvědět Jirka. Honily se mi hlavou různé způsoby, nastudované na internetu, jako zabalené botičky, dudlíky apod., spojené s větami typu „miláčku, budeš táta“, ale nakonec jsem se rozhodla, že na podobné výlevy je ještě času dost. Kromě toho si miláčku stejně neříkáme. Nakonec jsem to vyřešila větou: „Chceš něco vidět?“ a ukázala jsem mu oba testy. Myslím, že radost měl stejně velkou, jako kdybych mu zabalila všechny dětské botičky, které bych ve městě sehnala. Dohodli jsme se, že dokud to nepotvrdí doktor, řekneme to jenom obojím rodičům, mému bráchovi a jeho ségře. Tito všichni pak museli přísahat na holý pupek, že to nikde nevykecají. Co kdyby to náhodou přece jenom nebyla pravda, že jo… Moji mamku toto oznámení dohnalo až k slzám. Sice se tvářila trochu dotčeně a nechápavě, když jsem se ji snažila uklidnit mou vzpomínkou na dnešní dojetí při úspěchu naší stříbrné střelkyně, ale myslím, že jí to radost zkazit nemohlo.

pátek 15.8. – neděle 17.8.

Do neděle jsem zvládla ještě další test. Tím, že se druhá čárka začala pravidelně objevovat, ze mě nějakým způsobem spadlo lednové trauma a začalo mě to docela i bavit. Ne, že bych tomu pořád nějak moc věřila, na internetu se člověk dočte věcí, například o důvodech falešně pozitivních testů – o cystách na vaječnících, zamlklých těhotenstvích a dalších veselých záležitostech, ale testy mě docela uklidňovaly. Příští týden vyrážíme na dovolenou do Alp. Vzhledem k tomu, že nejsme žádní horolezci, si můžeme pár pojížděk autem a několik pěších výletů i v mém předpokládaném stavu dovolit. Chtěla jsem si koupit ještě několik testů na dobu pobytu, ale vzhledem k mé rozmáhající se skleróze se budu muset nejspíš obejít bez nich. Ach jo… Návštěvu u doktora, který by mé těhotenské domněnky potvrdil nebo vyvrátil jsem se rozhodla odložit na dobu po návratu. Přece nejsem nějaká hysterka, abych tam letěla hned, jak budu mít pozitivní test. Pěkně si počkám, ať se mu to líp poznává a je na ultrazvuku už něco vidět.

pondělí 18.8. – pondělí 25.8.

Dovolená byla báječná, akorát ta únava… Hlavně první den, kdy jsme absolvovali tři menší procházky, jsem myslela, že nepřežiju. Můj drahý choť mi dokonce položil otázku, zda nejsem nějak vážně nemocná – asi v něm okolní turisté vyvolali dojem, že standardní člověk překoná ve 3000 m.n.m převýšení 100 metrů za dvě minuty. Já tedy rozhodně standardní člověk nejsem, hlavně ne co se týče fyzických výkonů a už vůbec ne v takové nadmořské výšce, kde je už velký nedostatek kyslíku, o počínajícím těhotenství nemluvě. Někdy v čase před dovolenou mě taky začaly bolet prsa. Bolí čím dál víc, ale v podprsence je to v pohodě. Po návratu jsem okamžitě zakoupila další testy a hned si je taky udělala – byly celkem tři. Mou skepsi začal poměrně rozhánět fakt, že se druhá čárka začala objevovat už v okamžiku, kdy se tekutina dotkla prostoru, ve kterém by měla dřímat. Když pak testovací čárka dosáhla větší tloušťky než čárka kontrolní, začala jsem celé záležitosti pomalu i věřit. Ale jistá jsem si ještě nebyla, to je snad jasné.

V pondělí jsme u Lidky s holkama dělaly nějaké košíky, mýdla a svíčky, které by měly děti dostávat jako dárky za účast na prázdninových akcích. Byla jsem samozřejmě rozhodnutá, že nikomu nic neřeknu. Lidka se však zdála být mým odmítnutím vína zaskočena natolik (to jsem fakt taková násoska???), že se zeptala: „Alééé, co to, že by už?“ A co jsem udělala já? Začala jsem se smát – no jestli nejsem trubka. Takže mé předsevzetí mlčenlivosti se nenaplnilo, ale bylo to jenom o fous, lepším se. Všechny jsem zapřísahala, že nic není jisté a že k doktorovi jdu teprve zítra a čekám, jestli to potvrdí a ony mě zase zapřísahaly, že se rozhodně musím, i přes dovolenou, kterou právě čerpám, zastavit v úterý v práci a říct, co a jak. Kromě toho Hanka stejně v úterý končí a přinese hromady jídla – takže nezastavit se by byl skoro hřích.

úterý 26.8.

Tak konečně jdu dneska k doktorovi. Po včerejším neúspěchu, kdy jsem se tam hnala zbytečně, protože mamce prý možná kdosi říkal, že by tam doktor snad měl být asi každý den, jsem zjistila, že pondělí je jediným dnem, kdy neordinuje. V úterý jsem tedy vyrazila, abych tam byla hned v 8:00 – na začátek ordinačních hodin. Po asi 40 minutách čekání jsem se dostala na řadu a oznámila, že mám pozitivní těhotenský test. Chtěla jsem původně dodat, že několik, celkem tedy šest, ale vzhledem k tomu, že jsem původně nechtěla být za hysterku a teď ani za šílence, jsem tento nápad zavrhla. Doktor mě tedy vyzval k odložení oděvu, vyptal se na můj pracovní život a po zjištění, že jsem knihovnice prohlásil, že knihovnicí můžu být klidně celé těhotenství. Vyjmenoval mi taky několik příznaků a chtěl vědět, jestli je mám. Potvrdila jsem mu pouze bolest prsou a občasnou bolest břicha, kterou nedokážu rozlišit od zaražených větrů. Tvářil se tak nějak pořád stejně, takže to asi je tak v pořádku. Nejdřív mi prohmatal podbřišek a konstatoval, že těhotná teda určitě jsem a že to vypadá na 7. týden. Nevěděla jsem, co bych na to řekla, ale cítila jsem, že něco by se slušelo. Hlavou mi probleskly internetové příběhy maminek, plačících v ordinaci lékaře dojetím, ale nějak jsem asi nebyla v rozpoložení, aby se mi přihodilo totéž. Tak jsem řekla: „Jé.“ Poté se pan doktor rozhodl, že na mě použije taky nový ultrazvuk – koneckonců, má ho v ordinaci teprve půl roku. Zastrčil do mě nějaké zařízení a po chvilce štrachání se na obrazovce objevila černá bublina s rozplizlým okrajem, o které prohlásil: „Tak, to je vaše dítě.“ Opět jsem cítila, že by bylo vhodné něco říct, ale vypadlo ze mě jenom další: „Jé.“ To už mi přišlo poměrně blbé, takže jsem se rozhodla zjistit, jestli je na té bublině aspoň nějaké „co je co“, případně „nahoře a dole“. Nebylo tam ani jedno, prý je zatím jenom shluk buněk. Dožadovala jsem se proto alespoň fotky, ale tu jsem taky nedostala, s odůvodněním, že na ní není ještě nic vidět a že prý příště. Jediný exemplář snímku našeho dítěte byl tedy vytištěn pouze pro medicínské účely a je zřejmě založen v mojí kartě. No, aspoň něco. Máme přijít s Bublinou na kontrolu za 14 dní, tj. 9.9. Prý už uvidíme srdíčko, a dostanu těhotenskou průkazku a tu fotku.

V práci mě samozřejmě přepadli, jen co jsem přišla a – co se dalo dělat, musela jsem s pravdou ven. Díky matematickým schopnostem Vítka a Slávka jme nakonec zjistili, že Bublina nebyla počata 29.7., jak jsem se původně domnívala, ale už kdysi předtím, v týdnu 14. – 18.7., za blíže neurčených okolností, když jsme sjížděli Sázavu. Jestli teda platí ten 7. týden, počítám, že to bude ještě upřesněno.

Vzrušené debaty o stupni mého těhotenství však přerušil splašený kůň, který se proháněl po náměstí. Koneckonců, taková věc se vidí jednou za život, stejně jako prchající občané a příslušníci policie. Nakonec byl kůň zablokován v průjezdu u Komerční banky dvěma policejními vozy a následně i odchycen a zkrocen. Určitě se jednalo o jeden z největších policejních zásahů v celé 700 leté historii Vsetína, alespoň pokud vím a má paměť sahá.

čvrtek 28.8.

Už včera jsem usínala lehce rozrušena a dnes ráno se mé rozrušení ještě zesílilo. Paní doktorka, kterou navštěvuji pravidelně již od svých 4 let, a léčím se se štítnou žlázou, mi již 7. rokem při každé návštěvě říká: „Další kontrola za půl roku, v těhotenství ihned.“ Chtěla jsem ji navštívit „ihned“ ve středu, ale ukázalo se, že si naplánovala 14 dní dovolené zrovna na dobu, kdy se o svém těhotenství dozvím. Protože netuším, co znamená „ihned“ a hlavně jak moc vadí, když to „ihned“ není, začala jsem být, nejdřív lehce, posléze až těžce, nervózní. Rozhodla jsem se tedy navštívit opět svého gynekologa, který by přece jen mohl mít v těchto věcech jakous takous zkušenost. Ten mě uklidnil, že dávka, kterou užívám, by měla stačit pro nás oba (teda mě a Bublinu, ne mě a doktora) a že bude stačit, když paní doktorku navštívím po dovolené. Taky dobře. A to jsem nechtěla být za hysterku. Hahaha.

pátek 29.8.

Dnešním dnem přestávám číst všechny diskuze typu „těhotenství se špatným koncem“, „potratila jsem v 9 tt“ a „mému dítěti přestalo bít v 10 tt srdíčko“. Přiznám se, že diskuzi o tom srdíčku jsem si cíleně vyhledala sama poté, co se mě jedna z těhotných souputnic, shodou okolností se stejným datem poslední menstruace zeptala, jak je možné, že u mě doktor ještě neviděl srdíčko, když u ní ho doktorka viděla už o týden dřív. Vzhledem k tomu, že stále nechci, aby se ze mě stala ta hysterka, už takové věci nečtu. Jirka mě pak musel deset minut ujišťovat, že my budeme mít srdíčko taky a že Bublina je OK. Dokonce souhlasil s testem, který jsem vyčetla (jak jinak) opět na internetu. Po přiložení např. ruličky od toaletního papíru na břicho, je možné slyšet srdeční ozvy dítěte. Použili jsme pro tento účel prázdnou skleničku od medu, ale výsledek byl nevalný. Zřejmě je pro takový akustický efekt potřeba o mnoho více prostoru, než zatím mohu nabídnout.

A tohle jsem já v 9 týdnech těhotenství - a ještě z 9.9. To náhodou vyšlo takhle na den přesně :-)

Začínáme...

Tak se mamka rozhodla, že mi založí blog. Sice s tím mohla začít malinko dřív, ale ona než se k něčemu rozhoupe... fakt hrůza. Snad se mi podaří na všechno důležité ještě vzpomenout.